Zákon akce a reakce TO DO listů je v tom, že když s radostí škrtnete nějaký splněný úkol ze seznamu, spustí to vlnu reakcí v podobě nových příležitostí. Bohužel, s každou příležitostí přichází také armáda úkolů a povinností. Došlo mi také, že tímto způsobem se z cyklu zahlcení nikdy nedostanu a že se pouze propadám energeticky níže a níže, i přesto, že rostu. Přijetím této reality a pravdy jsem také došla k závěru, že je to v pořádku, protože se učím a přistupuji k tomu vědomě. Na druhou stranu ale opět nerespektuji své hranice, a tak je potřeba udělat změnu. Učím se — stále.
Proč píšu tyto texty? Vždy jsem chtěla pomáhat lidem, přinášet kousek dobra společnosti a světu, ale nikdy jsem neměla pocit, že bych měla čím přispět. Dnes, když jsem se se více emočně otevřela a začala jsem sdílet své prožitky na sítích a tady na blogu, tak mi lidé píší i volají. Svěřují se mi se svými trablemi, ptají se na kontakty a hledají u mě útěchu či pomoc. Upřímně? Nemám jim co nabídnout. Nejsem studovaný terapeut, kouč ani guru. Jsem jen holka, která se učí od života za pochodu a hledá si SVOU, individuální cestičku. Nemám žádné triky ani rady na jednodušší život. Vlastně jsem docela sebemrskač a vždy jsem si volila tu náročnější cestu. Jsem ale vděčná, že jsem prožila to, co jsem prožila a nyní mohu lidem pomáhat sdílením této cesty. Pokud mohu někomu pomoci jen tím, že se vypíšu ze svých životních bullshitů a někdo se v tom shlédne, tak je to přeci úžasné? No ne? Všichni vesměs totiž prožíváme dost podobné situace a všichni chceme být hlavně šťastní a zdraví.
A tak sedím v tramvaji a píšu tento článek, nejen pro Vás, ale také pro sebe, abych si tento nový poznatek zapamatovala. Když pracujete sami na sebe, je nutné umět si svůj čas správně rozdělit. Udělat si čas jen pro sebe a svůj klid a naučit se opravdu relaxovat.
Vnímám to jako velmi kladné, i když trochu náročné období, neboť vidím progres v reálném čase, ale zároveň se učím balancovat na poli společenského, pracovního, partnerského a osobního života. Vyváženost a životní balanc je pro každého úplně odlišnou záležitostí. Neexistují na to žádné míry. Každý máme jiné potřeby, jinou část energie a každého dobíjí něco jiného. Došla jsem tedy i k závěru, že toto vše je naprosto v pořádku, protože stále pokračuji a směřuji k jasné vizi. Ten proces mě baví a vím, proč to dělám. Jako všechno v životě, je to jen období, které pomine. Pro mě osobně je důležité si tyto vjemy procesovat a integrovat vědomě, abych se z nich mohla poučit a třeba se do budoucna tolik nezahlcovat.
Víte, … chybí mi četba, klidné snídaně a mé rozjímání. Dříve jsem si čas na tyto momenty vyhrazovala přirozeně. Nyní namísto četby, klidného snídání, meditací, jógy a rozjímání, neustále něco komunikuji, propojuji, vyřizuji e-maily a zprávy, aby se můj život posouval směrem, kterým se dívám.
Když se s někým potkám, tak se mě nadšeně ptají — “A tobě se teď daří viď? Pozoruji tě na sítích a vypadá to skvěle!” — nebo prohodí — “A proč jsi tak vytížená, ty teď jen fotíš ne?” … Lidé vůbec netuší, co to znamená být freelance fotograf a já si uvědomuji, že jsem se dostala do situace, kdy stále někomu něco vysvětluji a obhajuji se, i když mi to bere energii a vyčerpává mě to ještě více. Opět téma sebehodnoty, které se mi neustále vrací. Ačkoliv mám to štěstí, že se mohu živit profesi/prací, která mě baví, stojí to o to více úsilí a času, který Vám nikdo nezaplatí. Vždy je to něco za něco. Víceméně pracuji většinu času zadarmo, protože být freelance fotograf není jen o focení, ale musím být také markeťák, sekretářka, manažerka, účetní, editorka a šéf v jednom. Do toho všeho musím stíhat být prodejce, komunikovat a shánět nové zakázky. Nestěžuji si, miluju to i když je to náročné. Žiju život, o kterém většina společnosti jen sní, ale je to pouze o odvaze si za tím jít a přijmout riziko neúspěchu. To nejtěžší na podnikání je ustát neustálou nejistotu a tlak toho, že vše stojí jen a jen na vás. Je to zodpovědnost, na kterou si většina lidí netroufne. V noci se mi nezdají normální sny. Já totiž pracuji i ve snech. Můj mozek neustále řeší nějaké situace a opět jsem ve stádiu, kdy ve snu fotím nebo řeším podnikání. Zní to, jako bych už zešílela, ale věřím, že vše má svůj důvod.
Dnešek byl opravdu náročným dnem, kdy mě dohání energetický deficit a kdy jsem si neudělala čas ani na jídlo. Když jsem hladová, jsem nepříjemná sama sobě, ale musím zatnout zuby a vydržet — SAMA SE SEBOU. Od hladu mi bylo celý den na zvracení a několikrát jsem si myslela, že omdlím, ale přesto jsem šla dále. Uvědomuji si, že to není úplně známka zdravé sebelásky ani úcty sama k sobě, bohužel, pouhé uvědomění nestačí. Vždy záleží pouze na naší akci ke změně.
Když jsem dnes po celém tom naprd dni šla domu hladová, plná myšlenek a neschopná se usmívat, zašla jsem ještě na rychlý nákup. Vždy, když jdu ověšená taškami s nákupem, v druhé ruce nesousíc longboard a na zádech těžký batoh plný techniky, s notebookem plným čekající práce, myslím na svou maminku. Pamatuji, jak jsme s ní se sourozenci chodívali na nákup, když ji zrovna přišly sociální dávky. Maminka byla samoživitelka se čtyřmi dětmi na krku, ověšená nákupními taškami a hladovějícími žaludky. Neměla to jednoduché, ale šla dál, občas se zastavila, aby popadla dech a trochu síly, ale potom se opět vydala na cestu. Má mamka pro mě bude vždy ten nejsilnější člověk, i přesto, že došla až do bodu, kdy už silná být nedokázala a přišla tak o všechny děti. Smekám před každou ženou, které sama vychovává děti. Čím jsem starší, tím větší jsou pro mě ženy hrdinky. Já mám dvě maminky, jednu biologickou — ta která se vždy mohla rozkrájet pro ostatní, ale neměla nastavené žádné osobní hranice a tak ji život jen nakládal a dával ji tím další příležitosti se poučit, aby našla svou sebehodnotu — stále ji hledá. S tou jsem vyrůstala do svých patnácti let. Druhou maminku nazývám adoptivní, ale je pro mě jako má druhá biologická matka. Tato maminka je úplným protipólém první maminky. Druhá maminka je sebevědomá a siná žena, která má jasně vytyčené osobní hranice. Je to manažerka, která vede a školí další lidi pod sebou. Tvrdá, ale milující žena. Ta si mě vzala pod křídla zhruba od mých šestnácti let. Od každé z nich jsem se něco naučila, ale jak už to tak bývá, ty nejsilnější vzorce vznikají v raném dětství. Nenavidím, když táhnu ty tašky s nákupem do kopce, protože v sobě vidím svou maminku, která byla na vše sama a vždy se snažila to zvládnout, i když to očividně nezvládala. I já jdu dále s pocitem na omdlení a opakuji si — “ještě pár kroků.” Dnes jsem to viděla velmi s odstupem a došlo mi, že je v tom určitá síla, na kterou bych měla být pyšná. Častokrát ve svém životě vůbec nevím, co dělám ani jak to dopadne, ale prostě věřím, že to nějak zvládnu, že to musím zvládnout a jdu dál. Maminka se častokrát musela ponižovat, prosit o půjčení peněz, aby nás nasytila, podřizovat se nesprávným mužům a doufat, že s námi přežije další měsíc. Je mi do pláče, když na toto období vzpomínám, ale ne ze strany své, nýbrž ze strany své maminky, která to musela vše vydržet. Také vidím, jak moc to ovlivnilo vnímání světa nejen mé, ale i mých sourozenců. Když se říká, že každý máme jinou startovní čáru vím, že tomu tak opravdu je, ale ne z pohledu materiálního zabezpečení, nýbrž z pohledu výchovy a vzoru, který na nás naši rodiče přenášejí. Téma sebehodnoty je tedy mým celoživotním tématem. Ačkoliv jsem na této vnitřní cestě ušla už pořádný kus cesty, tak se mi stále vracejí zkoušky, zda sama za sebou opravdu stojím.
Když jdu do Lidlu a vidím tam ženy, které tahají těžké bedny, dřou tam celé dny a potom se vracejí domů strhané a ještě se musejí starat o své rodiny, rve mi to srdce. Nebo když pozoruji dělníky, kteří pro nás stavějí nové cesty kostku po kostce na rozpáleném slunci, říkám si, jak dobře se mám a že si nemám na co stěžovat. Jsem vděčná, — VELMI — a uvědomuji si, jak náročné životy lidé žijí, ale potom si říkám, že tito lidé se vracejí domů s pocitem, že už si mohou oddechnout a že mají na své účty vyděláno. Jako freelancer se nemůžete zastavit, alespoň ne na začátku svého podnikání. Musíte si odpracovat tisíce hodin zadarmo jen pro to, abyste si vytvořili portfolio a klientskou základnu. Takže když se mě někdo zeptá, jestli pouze fotím, začne mi být nevolno.
Vždy jsem chtěla být člověk, který se bude učit celý život. Mám v sobě přirozenou zvídavost a ráda se rozvíjím. Nikdy jsem se nechtěla vzdělávat, abych měla z čeho žít. Chtěla jsem žít, abych se měla z čeho vzdělávat.
Mimo focení dávám dohromady zahraniční projekt pro znevýhodněné děti a v tomto odvětví se i ve volném čase vzdělávám. Mám před sebou několik exkluzivních leadershipových a mentoringových kempů/školení a projektů pro jejichž účast jsem musela také vynaložit určité úsilí. Život nabízí mnoho, stačí tomu jen jít naproti. Výmluvy typu, že něco nejde úplně neberu. Nikdy mi moc nešlo utěšování, ale jsem dobrá v povzbuzování. Lidé, co chtějí utěšit jsou v roli oběti, já je raději posouvám do role tvůrce a hledám v nich potenciál k rozvoji. Nedávno jsem se potkala se Simonou Kijonkovou, zakladatelkou Zásilkovny, a pro mě opravdovou ženou podnikatelkou. V jejím životním příběhu jsem se velmi našla a je mi inspirací. Sama vyrůstala s matkou samoživotelkou a měla náročný start, ale vše co dokázala si vydřela a nyní podporuje další znevýhodněné děti. Mým cílem bylo a stále je být nejlepší verzí sama sebe, učit se od života, růst a dostat se do fáze, kdy budu schopná prospívat dalším a také splatit svůj pomyslný dluh všem duším, které mi na cestě pomohli. Chci zajistit nejen svou budoucí rodinu, ale také pomoci mamce a sourozencům v jejich startu k lepšímu životu a opečovávat svou adoptivní rodinu, která tu pro mě byla a stále je. Zanechat ve světě stopu, něco, co po mě zůstane nebylo nikdy cílem. Směřuji pouze k tomu, abych mohla podpořit ty, kteří chtějí a hledají cestu.
Takže jestli jen fotím, …?
Lidé nevědí, dokud se jim neotevřeme.
BLOG
Společenské pozlátko vs. vnitřní pocit
Vděčnost
Proč si najít svého terapeuta?
Vědomá práce se strachem
Hledáme silné vůdce, aneb bacha na manipulátory
Strach z vlastní maličkosti
Víra v cokoliv, co ti pomáhá je síla, která tě drží nad vodou, i když se topíš
