Víra v cokoliv, co ti pomáhá je síla, která tě drží nad vodou, i když se topíš. Dana Lišková

July 5, 2023

Víra, … náročné téma, které vždy někoho pobouří. Tento text je mé osobní pojetí víry a způsob, jakým se k ní vztahuji.

Česká společnost má k víře velmi negativní vztah, z mého pohledu víra není něco, co z lidí dělá nepříčetné, nesvéprávné nebo bytosti popírající realitu. Já sama jsem byla zarytá “ateistka” a stavěla jsem se do role, “nevěřícího Tomáše, ” ačkoliv jsem přirozeně věřila v energie a něco vyššího. Bála jsem se o své osobní víře mluvit otevřeně, ale nyní jsem pyšná na to, že věřím, …"V NĚCO”. Víra dává naději a naděje dává sílu. Dokonce se nějak událo, že jsem studovala na křesťanské škole, ačkoliv mi křesťanství nebylo nikdy blízké. Díky této škole jsem začala na náboženství nahlížet úplně jinak. Ředitel školy byl velký filozof a spirituálně založený člověk. Měl dlouhé a moudré proslovy, které mé spolužáky otravovaly, ale já si v jeho slovech našla tolik moudrosti, pokory a pochopení, že jsem si z každé jeho přednášky odnesla kus světla. Naučila jsem se tam také, že víra nemá nic společného s náboženstvím. Náboženství je instituce, která nás rámuje a udává nám určitý způsob života, se kterým se někteří lidé ztotožní. Víra je vnitřní pocit, který nás pohání, dává nám svobodu nebo díky čemu si nastavujeme vlastní limity.

Vzpomínám na dětství, na vzpomínky, které už nebyli slyšet ani vidět, a které mi zvědomila nedávno má maminka, když jsme byli v Zoo. Vždycky jsem se těšila až budeme zažívat tyhle normální rodinné dny bez tísně, stresu a nejistot. Zvláštní je, že si tu vděčnost uvědomuji až o pár dnů později, ale v přítomný okamžik jsem byla protivná. Ten den jsem byla unavená a otrávená z množství lidí, kteří se rozhodli jít ve stejný den do Zoo. Bylo horko a všude plno. Zpětně si uvědomuji, jak vzácný moment to byl a že si nepamatuji, kdy jsme takhle hezký, klidný a rodinný čas společně zažili. Roztěkanost mysli je mé momentální téma. Opět se učím chodit zpět do sebe, do svého klidu a zpomalovat. Učím se být znovu vnímavá k prožitkům. Cítit více tyto drobné momenty života, radosti a klidu.

Víra v cokoliv, co ti pomáhá je síla, která tě drží nad vodou, i když se topíš. Dana Lišková — photographer based in Prague

Splněný slib

Mamka mi v Zoo dala opožděný narozeninový dárek. Náramek s mušličkami a náhrdelník s Pannou Marií. Tento náhrdelník pro mě má velký význam. Když to teď sepisuji, tak jsem opět velmi dojatá. Má mamka nosila tento náhrdelník celý život ačkoliv nejsme křesťanská rodina. Panna Marie pro ní byla určitou vnitřní oporou. Když jsme byli se sestrou maličké, slíbila nám, že nám také jednou takový pořídí. Dnes, v mých 23 letech ten slib splnila. Je to obyčejný náhrdelník s přívěskem, ale emoce a vzpomínky, které se k němu pojí, z něj dělají talisman.Vnímám to vše jako uzavření určité etapy mého i našeho rodinného života. Darovala mi ho teď. Ve chvíli, kdy si plním svůj dětský sen a stěhuji se do zahraničí žít svůj naplněný život. Cítím, že jsem si konečně dovolila být čistou verzí sama sebe a že nyní už to ustojím.

Když se vrátím zpět k víře, vzpomínám také na vyrůstání v malém městě jménem Zruč nad Sázavou. Chodívali jsme okolo malého pomníčku/kapličky ze Staré Zruče do Nové. Téměř přesně v polovině cesty stála na podstavci Panna Marie a maminka se u ní zastavovala. Byla jsem hodně malá, ale vnímala jsem to. Vzpomínám, že jsem začala dělat to samé. Zastavovala jsem se tam pokaždé, když jsme okolo procházeli, i později, když už jsem byla o něco starší a chodívala jsem tam sama nebo se sourozenci. Nevěřila jsem v boha (asi nikdy), ale věřila jsem v něco většího a bylo mi jedno jakou to má podobu. Občas, jsem si tam klekla a pomodlila jsem se, povídala jsem si se soškou a děkovala jsem. Je zvláštní, že když si nyní vzpomínám na tyto drobné dětské rozmluvy a modlitby, dochází mi, že se příliš nezměnili. Když jsem byla ta malá holčička, přála jsem si, aby si maminka našla hodného partnera, aby jsme se měli o něco lépe a byli jsme zdraví. Modlila jsem se, aby to všechno, co prožíváme jednou skončilo a aby děti v Africe měli dost jídla. Také jsem děkovala, za vše co již máme a za to, že se vše jednou splní a náš život se zlepší. Věděla jsem, že všechno trápení má svůj konec. Bylo mi zhruba 6-8 let.

Děti jsou pro mě jako mimozemská stvoření, právě proto, že si sama vybavuji svou dětskou moudrost. Vybavuji si své napojení na energie a čistou víru. Vzpomínám si, jak jsem dokázala rozpoznat to, co ještě nikdo nevěděl. Řekla jsem mamce, že někoho pozná ještě předtím, než se to stalo, také jsem věděla, že je těhotná, když to nikdo jiný nevěděl. Děti jsou čisté energie, kousek božství seslané na zem. Možná to zní zase někomu ujetě a ezo, ale jak tu vždy píšu, … je to jedno. Z dětství jsem nabrala dost bloků a traumat, ale nyní si uvědomuji, kolik pozitivity mi maminka nevědomky předala. Dala mi sílu zvládat náročné situace a dala mi víru, že jednou bude lépe. Pro malou Danču bylo dostatečné pouze vidět svou mamku, jak věří, k tomu, abych i já celý život věřila v něco většího.

Ranné dětství, čistá mysl

Mé ranné dětství mi ve vzpomínkách přijde krásné. Byla jsem pořád na stromech a venku. Pamatuji si školkové svačinky, děti a naše označení skříněk. Ráda vzpomínám na to, jak nás mamka vodila za ruku a jak jsme ji nestačili našimi malými nožičkami. Vím, že to bylo náročné, především pro mou maminku, která na vše byla sama. Jsem panelákové dítě a mám na to nádherné vzpomínky. Někdy nás hlídali staré sousedky, které nás na prolejzačkách učili háčkovat. Nad nami bydlela další stará paní, která byla naší babičkou a důvěrnicí mamky. Mamka ji měla jako svou druhou maminku. Říkali jsme ji Babča. Píšu to a zase pláču, protože si opět zvědomuji, jak vzácné a krásné to je, když se někdo stane vaší rodinou nehledě na pokrevní zpřízněnost. Dole v přízemí bydlela Majka, další starší sousedka, která byla naší přidruženou tetou. Pak tam byla paní Pěkná, která byla trochu megera, ale jezdila jsem s ní ráda na borůvky. Myslím na to, jak to bylo pro mamku náročné, když Babča i Majka zemřeli. Nepamatuji si, že bych to příliš prožívala, myslím, že jsem se od malička hodně emočně odřízla od všeho, co by mi mohlo ublížit. Toto uzavření si uvědomuji více ve spojitosti s Nikitou, naší fenkou. Měli jsme ji asi od tří let a vyrůstala s námi. Když mi bylo asi devět nebo deset, měla rakovinu a byla nemocná. Přestala jsem se s ní mazlit a úplně jsem se od ní emočně odřízla, měla jsem na ní vztek, že je nemocná. Zlobila jsem se a neuměla jsem si s těmi emocemi poradit, a tak jsem je prostě odřízla. Vím, že mám v sobě tento off & on vypínač, ale ve vztahu s bývalým partnerem jsem zjistila, že už ho nezvládám a neslouží mi tak, jak by měl. Když přijde náročná situace, hádka nebo na mě někdo zvýší hlas, sepne spínač a já se dostanu do svého zombie modu bez emocí. Je to zvláštní pocit. V takovou chvíli vím, že se něco děje, ale můj obranný systém je tak moc ve střehu, že mi nedovolí nic cítit, aby mi to neublížilo. V ten moment se uzavřu a potřebuji se jen stabilizovat, být sama ve své hlavě a nechat svůj systém, aby ty silné emoce zpracoval. Když jsem zjistila, že patřím mezi Vysoce Citlivé Lidi, zjistila jsem, že v některých situacích dokážou být vysoce citliví lidé velmi bezcitní. Je to obranný systém našeho organismu, abychom se s náporem emocí popasovali. Mé emoční spektrum je trochu jiné. Nyní už to přijímám a učím se dát si prostor, který potřebuji. Jako dítě jsem žila v té čistotě dětské mysli, takže i přesto, že to bylo náročné, nevnímala jsem to jako nic špatného. Prostě to tak bylo a nesrovnávala jsem se s životy ostatních.

Puberta a porovnávání se

Dospívání a puberta bylo náročnější období — emoční bouře, konflikty s mamkou a jejími partnery, nízké sebevědomí i sebe hodnota, strachování se o budoucnost, lítostivost, úzkostnost a sebevražedné myšlenky. Nejhorší na tomto období bylo, že jsem začala vnímat, co se děje v mém životě a že ostatní vrstevníci a rodiny žijí jinak. Dokud nemáš srovnání, tak se vše zdá v pořádku, ale jakmile se začneme srovnávat a vidíme za plot, kde je “tráva zelenější, “ uvědomíme si, že stávající situace není vůbec v pořádku. Puberta byla hodně o sebelítosti, vnitřním smutku, sebevražedných myšlenkách a neustálé otázky PROČ?

PROČ?

Ptala jsem se sama sebe — PROČ JÁ? PROČ SE TO DĚJE MĚ/NÁM? CO JSEM UDĚLALA ŠPATNÉHO? — Slovo PROČ jsem měla napsané všude. Uklidňovalo mě jen to, že jsem si ho psala. Hledala jsem odpovědi a věřila jsem, že vše má svůj důvod. S odstupem let vnímám vše ve větších souvislostech a jsem vděčná za to, že jsem tenkrát ustála svou vlastní mysl. Život nás někdy vleče klikatými cestičkami, ale vždy nás někam vede, stačí ho následovat a naslouchat své intuici. Stále se často cítím ztracená, ale uvnitř sebe mám NEUSTÁLE tu stejnou vnitřní víru, jako měla tenkrát ta malá modlící se holčička u pomníku. Věřím v lepší zítřky. Ve společnosti vnímám, jak se každý potýká se svými trápeními a každý má v životě překážky, které musí zdolávat. Stačí mi s lidmi jedno krátké setkání a dokážu se napojit na jejich obavy, strachy a nejistoty. Když někoho fotím, mám pocit, jako bych jim viděla do duše, foťák toho také mnoho odkryje. Nyní už jsem se naučila se svými emocemi lépe pracovat a svou empatii vnímat jako dar, kterým mohu pomáhat ostatním. Má pozornost nyní směřuje k mladým dospívajícím ze znevýhodněných rodin, pro které chystám zahraniční kempy. To je skupina, ke které mám velmi blízko a vím, čím si procházejí. Dospívání je náročné pro každého z nás a já jim chci být oporou a povzbuzením na jejich cestě. Jak to vše zvládnu a vytvořím?… VŮBEC NEVÍM, ALE VĚŘÍM, ŽE TO ZVLÁDNU, POKUD V TOM STÁLE UVIDÍM SMYSL.

Došla jsem k závěru, že je jedno, jaký je smysl života, zda věci/události dávají smysl nebo jestli jsem pro někoho dost dobrá. Jediné, na čem záleží je to, čemu mi sami věříme. Jaký příběh si o sobě vyprávíte vy? Co vás drží nad vodou?