MAKE A DECISION

Udělat rozhodnutí.

Víte, … tak si tak žiju svůj vysněný život v zahraničí, plní se mi postupně vše, co jsem si přála a stejně je tam nějaké ALE. Prožívám úzkosti a častokrát nevím, kudy se vydat. Dny plynou a já se ztrácím ve své hlavě. Jako bych opět byla někým jiným a hledala se znovu, když už jsem si naivně myslela, že jsem se našla. Jaká pošetilost! A tak jsem se rozhodla, že se prostě už nebudu trápit. Jestli v tom obstojím? Nevím. U mytí nádobí mi došla skutečnost, že svět nenabízí nic více, než spokojený život. Spokojeného života nedosáhneme ničím venku, ale vždy jedině uvnitř — uvnitř nás, kde nastává veškerá změna. Nic venku by se totiž nedělo bez našeho rozhodnutí. K čemu všichni směřujeme? — K penězům či majetku? K rodině či ke svobodě? K naplnění,. ? …Ke spokojenosti. Všichni chceme žít šťastné a naplněné životy, ale je to častokrát jen velmi abstraktní představa. Když o něčem dlouho sníme a myslíme si, že naplněním naší představy budeme konečně šťastní, žijeme v iluzi. Štěstí je prchlivé a nekonzistentní. Znám ten pocit. Znám i pocit rozpolcení, kdy jsem racionálně vděčná a šťastná, ale emočně v úzkosti a pláču. 

Snění života, život se zavřenýma očima

Já osobně jsem profesionál v utíkání si do představ a snů. Už od dětství si tak bloumám ve své hlavě a fantazíruji, abych utekla od reality svého života. Od nespokojenosti sama se sebou, od pocitu ztracení a nenaplnení. Stále se za něčím ženu a hledám vnitřní klid, ale vlastně se jen točím v kruhu a plácám se v bolístkách minulosti. Řeším kousek po kousku prázdnotu, kterou cítím. Schovávám se do představ, které jsou klidné, jemné, plné úsměvů a milujících lidí. Znáte ten pocit, když si uvědomíte, že už svou představu žijete, aniž byste si to uvědomovali?… Ano. To je život v nevědomí, odpojení se od sebe a fungování na autopilota. Mozek má sklony přecházet do režimu autopilota, když je zahlcený, aby šetřil energii. Zahlcování se by mi šlo, ale přicházím tím o tolik krásných vědomých momentů. Opět si/vám to tu tak sepisuju místo psaní do deníku, protože to někomu může být blízké téma. Psaní deníku, nebo blogu je také jednou z velmi účinných terapeutických technik jak si utřídit myšlenky, být vnímavější ke svému životu, pozornější a vděčnější za to, co je již součástí stávajícího života a etapy, ve které se nacházíte. To, co jsem si při psaní tohoto textu uvědomila je, že to, co mě častokrát vede do úzkostí jsou nároky, které na sebe kladu, strach z obyčejnosti lidského života a obsese svou životní představou budoucnosti. To není ani za mák blízko životu ve flow a harmonii, což je součástí mé představy. Jsem od ní vnitřně dále, než jsem si přiznávala a to jen proto, že se bojím, že selžu.

Víte,.když si dlouhodobě utíkate do představ, tak vždy narazíte na nekomfort reality i přesto, že svého cíle dosáhnete. Predstava je totiž dokonalá. Je dokonalou iluzí života, je to neexistujicí paralelní svět. Proč bychom totiž snili o něčem, co se nám nelíbí, že? Také pokud jste dobrý manifestor a vaše představy opravdu prožíváte, jako by byli reálné, tak v nich zažijete ty nejkrásnější emoce. Euforie radosti po kterých toužíte. Co vám ale zbude, když je prožijete už v té dokonalé představě? Co vám zbyde na ten moment, kdy svou představu budete prožívat v reálném “nedokonalém” světě? 

Žiju život, který jsem si dlouho vysnívala, ale pod naporem všech životních změn jsem se odpojila od sebe, od vědomí a vděčnosti. A když jsem nevědomá, žiju život v nevědomí. Doslova nevidím a neoceňuji všechny ty zázraky, které se dějí. Takový život je prázdný a ztracený.

Síla skrytá za strachem 

Jsem overthinker, můj mozek si neustále ujíždí na vlně — co kdyby?…

Opuštění domova, nový vztah a stěhování se do zahraničí, práce na novém životním směru, záměru, projektu a všechny ty rychlé nedomyšlené změny mě dovedly k uvědomění. Ukázalo mi to, že žiju dlouhodobě ve strachu. Motivací i motorem mého života byla víra a strach. Víra v lepší zítřky a strach z vlastního selhání. Strach se bohužel postupem času transformoval do úzkosti. Z psychologicekého hlediska se totiž dlouhodobě neřešený strach transformuje v úzkost. Jako vše na tomto světě, i emoce mají svou trajektorii vývoje a prochází procesem změn. S emocí strachu jsem si vytvořila přátelský vztah, to asi proto, že byla tak dlouho mou součástí. Naučila jsem se ji vnímat jako ukazatele a ptát se ji, proč se dané věci/události bojím. Kam mě to vede? Od čeho mě to chrání? Strach je z mého pohledu v pořádku, ale úzkost už ne. Úzkost je jen neléčený strach, kterému se nevěnovala pozornost. Tato úzkost už není motivující, ale oslabující až paralyzující. 

Je to humorné, že moji blízcí a lidé, kteří mě znají, si myslí, že jsem šťastná a užívám si svůj vysněný život v zahraničí. Ve skutečnosti se tu peru a smiřuju sama se sebou. Když totiž začnete žít svou manifestaci v realitě, přijde nejprve vděčnost, ale následně zpochybňování a analyzování, zda je to opravdu to, co chci. Alespoň v mém případě. Jestli mě tento život činí šťastnou nebo jestli se jen upjatě držím své dokonalé představy, která není reálná. Namísto vděčnosti tak vytvářím problémy ve své hlavě. Užívání si mořského vzduchu a klidu oceánu se ve mně rychle změnilo v sebedestruktivní se tropickou bouři.

Nyní, po třech týdnech vnitřního trápení se a úzkosti, která se projevovala neustále staženým žaludkem a pocitem na zvracení, se opět navracím k sobě a k vědomému životu. Už je mi lépe a vrací se mi zpět ztracená energie, ale…. stále je tu nějaké vnitřní ALE.

Mé momentální štěstí je podmíněno představou o budoucnosti a to se mi nelíbí. 

A tak jsem učinila rozhodnutí,,, ….

Rozhodla jsem se, přestat se strachovat o budoucnost, protože život je příliš krásný a tak akorát dlouhý na to, abych marnila cenné minuty v úzkostech. 

Uvědomila jsem si také, že své štěstí podmiňuji plnením mých představ o fungujícím vztahu a uspokojování mých potřeb. Potřeby každého z nás jsou důležité pro naplněný život, ale neměli by ležet na bedrech partnera. Ja mam například potřebu naplnění pozornosti, péče a společného vnitřního růstu. Tak obsesivně jsem na to fixovaná, že cokoliv jiného je hned méně podstatné, ale vím, že pro partnera jsou jeho potřeby jiné a vztah zakládá na jiných pilířích. Je důležité poznat potřeby jeden druhého a najít společnou cestu, jak si být nápomocni. 

Pocit ztráty kontroly

Co se ve mne asi odehrávalo? Proč jsem reagovala úzkostně na všechny ty změny a události?

Zaměřila bych se nyní na emoce. Emoce můžeme rozdělit do dvou stupňů. Prvním stupněm jsou emoce intuitivní (pocházející z amygdaly). Primární funkcí amygdaly je ochranit naše fyzické tělo před destrukcí. Je to naše přirozená emoční paměť, která je s námi od počátku věků. Všichni asi známe primární reakce na ohrožení — útěk, útok,.

Druhý stupeň můžeme nazvat emocemi z rozumu (pocházející z šedé kůry mozkove=neokortexu). Tato část emoci má na starost především naše ego, tedy naši osobnost. Každou emoci lze vnímat jako zdroj energie, která způsobí nějakou reakci. V případě prvního stupně intuitivnich emocí nejprve pociťujeme fyziologicke procesy, například se začneme potit nebo se naše tělo připraví na útěk a až následně vyhodnocujeme co se stalo. V případě druhého stupně emocí z rozumu je to ale jiné. Emoce zde vznikají na základě nějakého rozumného vyhodnocení dané situace. Pokud se tedy chceme naučit lépe pracovat se svými emocemi, musíme se nejprve naučit hlídat si myšlenky. V tomto případě jsem v této zkoušce vůbec neobstála. Není to selhání, pouze ukazatel a nové poučení. Partnerské vztahy nás vždy dokáží naučit nejvíce o nás samotných a ja se stále učím. Cítila jsem se tedy prehlcena svými strachy a myslenkami, což vyvolalo vlnu emocí a velký zmatek. Jako by se mi dosavadní život rozsypal na kousky. Paradoxně mi bylo psychicky nejlepe, když jsem dva dny před cestou zpět do Čech nastydla a měla jsem teploty. V tu chvíli nebyl prostor pro obavy z budoucnosti a tíživé myšlenky. Vždy, když jsem nemocná, tak je to částečně dar, protoze se zpřitomním a soustředím se třeba jen na to, jak dýchám a ze se citim slaba a je čas si odpočinout a nic nedelat (zrovna sedím v letadle a dopisuji tento článek, stále oslabena a s teplotou.) Zivot je plny paradoxu.

Jak šel čas — po příletu do Prahy

Víte, je to opět dva týdny od návratu do Prahy a stalo se toho tolik, že by to bylo na další samostatný článek, ale pojďme uzavřít tento. 

Hned po příletu jsem jela na rozvojový mezinárodní kemp, opět jsem se trochu našla a zklidnila svou přebuzenou amygdalu. Včera byl den, kdy jsme se s Markem shodli, že pro mě není momentálně výhodné ani strategické se stěhovat do Newquay. Skočila jsem do toho po hlavě s tím, že to zvládnu, ale to, co mi bránilo si čas tam užívat, jsem opět objevila až na kempu, kde jsem se soustředila jen na sebe a na svůj růst. Víte, dospělácký život sucks. Musela jsem učinit těžké rozhodnutí z rozumu a ukončit vztah, na který jsem vsázela vše. Nyní nemám kde bydlet, potřebuji se dát emočně i finančně dohromady a nastartovat opět svůj samostatný život. Nad vodou mě drží jen vnitřní víra a pocit, že je to přesně tak, jak má být. V životě přicházejí situace, kdy musíme jednat, aby nás naše vlastní myšlenky nesežrali. Tento článek mám rozepsaný dlouho a na několik etap. Asi proto, že jsem nevěděla jak to celé skončí a titul tohoto článku je “Make a decision”… Udělala jsem ho. Rozhodla jsem se pro sebe, pro to, jít ještě životem sama a budovat své dovednosti a osobnost. Bolí to? … ANO. Bylo to správné rozhodnutí?..NEVÍM. Vše ukáže až čas, jediné co mohu je, dělat vše jak nejlépe dovedu.