Život z pohledu lidskosti. Dana Lišková — photographer based in Prague

JSME LIDÉ, ŽIJEME ŽIVOTY V PLNÉM SPEKTRU KOORDINOVANÉHO CHAOSU

Nejcennější dovednost, jakou si lze můžeme osvojit, je AUTENTICITA. Paradoxem je, že autenticita nebo-li přirozenost, je nám nepřirozená.

Lidskost a hranice

Mou velkou obavou vždy bylo, že lidi uvidí mou lidskost. Chápete to?! … Já také ne. 

Vlastně to nedává moc smysl, ale věřím, že spousta z vás to také zná. Především ženy se častokrát zdráhají své lidskosti a přirozenosti, neboť tím přicházejí o své “pozlátko dokonalosti.” Chceme být jako bílý zářivý unicorn s pegasem v jednom. Chceme, aby se na nás naše protějšky dívali s jiskrami v očích a chceme být jedinečné. 

I já se postupně učím, že nejcennější dovednost, jakou si lze můžeme osvojit, je AUTENTICITA. Paradoxem je, že autenticita nebo-li přirozenost, je nám vlastně naprosto nepřirozená. Skrýváme se za společenské masky a role. Musíme se zpět učit přirozenosti, kterou jsme znávali jen v raném dětství. Nebojte nic, je to naprosto v pořádku, žijeme v kulturní společnosti a s tím se pojí určité role. Kdy to podle mého názoru už v pořádku není? V pořádku není,  když nás naše role přerostou a my sami se nedokážeme uvolnit do své přirozenosti nebo dokonce nevíme, kdo jsme nebo jak naše přirozenost vypadá. Já ten pocit velmi dobře znám. Žiju několik rolí. Jsem — podnikatelka, svá šéfka i sekretářka, fotografka, kameramanka, editorka, malířka, cestovatelka, tvořivá a umělecká duše, longboarďačka, dáma, surfařka (začínající), dcera, sestra, partnerka, kamarádka, spojka mezi lidmi, workoholička, citlivá žena, multipotencionálka, volno-myšlenkářka a snílek, zakladatelka budoucího zahraničního projektu pro teenagery, někdy extrovartka, někdy introvertka, …. se všemi rolemi se pevně ztotožňuji, ale některé si navzájem odporují nebo je těžké je kombinovat. Momentálně jsem v období podnikatelky workoholičky, ke které se pojí kariérní sféra. Má vnitřní volno-myšlenkářka je teď trochu upozaděná a přehlížená, protože jsem nyní v jiné roli. Je to jako mé osobní divadlo života, kde střídám kostýmy a probouzím se s otázkou, jaký kostým to bude dnes? Tato role mi nedovoluje vybočit z ní a je záludná v tom, že si mě drží dokud v sobě můj “free spirit” nenajde dost síly, aby se jí vzepřel. Cítím se komfortně v obou polaritách, ale určitě nežiju v balancu. Vždy mě jedna z těchto rolí přemůže a pak jsem volná a free, ale bez peněz nebo mám peníze, ale jsem vyčerpaná a nemám čas na sebe a svůj spirit. Mnoho z nás určitě zná pojem “work-life balance.” Upřímně? Pro mě je to ideál, ke kterému se všichni snažíme přiblížit (kromě workoholiků, ti si jedou jinou ligu), ale je to fuška. Chce to nastavit mnoho osobních hranic, někdy se musíme disciplinovaně dokopat k tvorbě, jindy se zase vědomě přinutit zastavit a odpočívat. Každý to máme trochu jinak. Já osobně se potkávám s mnoho lidmi a už vím, že jsem trochu extrém co se osobních limitů týče. Jsem takový maximazér. Přehltím se a dostanu se do zombie módu, kdy už žiju na autopilota a moc nevnímám dny. Není to vůbec zdraví přístup k životu, ale pracuji s tím opět vědomě. Hranice si umím už nastavit, ale je náročnější si je udržet. Znáte?

Včera jsem měla poslední koučovací sezení po pěti letech potkávání se s koučem. Zrekapitulovali jsme si, co se za poslední roky událo a jakou cestu jsem ušla, také jsem si otevírala přesně toto téma. Když na sobě vědomě roky pracujete, dostanete se do fáze, kdy je vám lidskost málo. Já osobně to velmi pociťuji, a proto se uvnitř sebe stavím do role “nadčlověka.” To nejcennější v životě je pro mě zkoumání života, sebe sama a poznávání svého spiritu a hloubky, kterou nám vesmír nabízí. Tahle věta možná někomu přijde ujetá, ale to je jedno. Došlo mi, že je pro mě náročné přijmout, že jsme opravdu jen lidé a nic více už tu na mě nečeká. Přijmout, že všichni žijeme stejné životy, jejichž nějvyšším bodem v hmotném světě je materiální bohatství nebo založení rodiny. Našla jsem si, že pro mě nejvyšším bodem osvícení bude fáze, kdy dokážu přijmout obyčejnost života. 

Život z pohledu lidskosti. Dana Lišková — photographer based in Prague

Zpět od hranic k otázce lidskosti. 

Často jsem u sebe také vnímala, jak se bráním lidskosti i u svých protějšků. Nechtěla jsem, abychom před sebou prděli, chodili na záchod nebo mluvili vulgárně. Ne že bych to zakazovala, ale vždy jsem měla pocit, že se mi tím rozpouští má představa o nadlidskosti a pohádka o romantickém životě. Co si budeme, … v pohádkách princové také nesedí hodinu s telefonem na záchodové míse, nenechávají po sobě nikde ponožky, nechrápou a neprdí do deky. Každá žena má v sobě část těchto pohádek a následně, když se setkáme s reálným vztahem, je to trochu náraz. Nevím, samozřejmě jak to mají jiné ženy, ale já jsem dáma, i přesto, že jsem longboarďačka a více si rozumím s muži. Můj strýček v děcáku ji ze mně vykřesal. Když přišlo na tyto klasické projevy lidskosti, měla jsem pocit, že se tím porušuje intimita vztahu, přitom je to naopak. Intimita se prohlubuje. Čím více jsme před sebou navzájem lidmi a dovolíme si uolněnost v přítomnosti našeho milovaného, tím blíže si můžeme být. Myslím, že nikdy nebudu typ ženy, která si dovolí před partnerem uprdnout a vůbec mi to nevadí. Stále mám v sobě kus toho pocitu, že tyto záležitosti nejsou sexy a lidé tím ve vztahu zpohodlní. Pohodlnost vede ke stereotypu a já mám ráda dynamiku, změny a udržování toho sexappeal plamínku. Když si to tu tak sepisuji, dochází mi, že je to opět naprosto v pořádku a vlastně je to jedna z mých hranic. 

Lidskost a láska

Řekla bych, že my ženy milujeme romantickou láskou, kdežto muži milují praktickou láskou. My prožíváme hluboké niterné pocity, vnitřní bouře a dramata na základě našich představ o životě a očekávání nejen od nás samotných, ale především od našich partnerů. Muži také milují velmi hluboce, ale hledí na praktičnost života, na povahu a chování ženy a posuzují, zda bude dobrou matkou pro děti. Když píšu o ženách a mužích, myslím už vyzrálé jedince, kteří uvažují více nad tím, s kým chtějí svůj život sdílet. Když jsem se bavila s bývalým partnerem na téma lásky, řekl mi, že vůbec netuším, co se v mužích odehrává. Říkal, že když muž miluje, tak miluje úplně, opravdově a když ho žena opustí, část v něm umře a někdy je to pro ně tak náročné, že jsou z toho měsíce na dně. Věřím tomu a souhlasím. Muži jsou velmi citlivé a milující bytosti, jen to někdy neprojevují tak moc okatě, jak si ženy představují. Také vnímám, že my ženy se naučíme mnohem rychleji zvládat rozchodové situace a bolístky ze vztahů, protože dospíváme rychleji a už v pubertě tyto záležitosti řešíme. Když jsme v pubertálním věku, projdeme si vnitřní cestou zlomených srdcí, hledáním sebelásky a sebehodnoty. Prožijeme si několik vnitřních dramat a mnohem dříve si tedy vytvoříme odolnost vůči těmto stavům. Pubertální kluci existují na bázi testosteronu a řeší v tom věku hodně vzhled dívek, testují a zkouší. 

Život z pohledu lidskosti. Dana Lišková — photographer based in Prague
Život z pohledu lidskosti. Dana Lišková — photographer based in Prague

My ženy jsme učené životem to, že když se moc přiblížíme a začneme projevovat příliš emocí, kluci se vyděsí, stáhnou a nebo nám ublíží. Puberta je krutá a tak si vytvoříme určitou rezervovanost a vyčkáváme, až se začnou emočně více projevovat muži. Dnes už vím, že je to zbytečnost, kteoru si všichni komplikujeme život, ale je to silně vytvořený vzorec. Všichni známe takové to “Ne, já mu psát nebudu, počkám až se ozve on.” A tak čekáme a jsme na jak na trní pokaždé, když nám pípne telefon. Muži to mají stejně, jen se bojí projevovat se, jelikož oni jsou naopak učeni, že emoce se neprojevují, aby nevypadali jako slaboši. S věkem tyto bariéry padají a opět se vracíme ke své autenticitě. Já si k ní docházím ve věku 23 let a jsem velmi vděčná, že mému partnerovi je 35, protože on je přesně ten vyzrálý muž, který si dovoluje projevit se a ukázat mi emoce lásky. Dává mi najevo, jak moc mu na mě záleží a já si díky tomu postupně dovoluji pouštět své bariéry. Není to lehké, ale pokaždé, když se začnu uzavírat, vnímám to a komunikuji to s ním. Všichni chceme vesměs to stejné. Mít po boku někoho, s kým nám bude hezky, s kým se budeme chtít ráno probouzet a překonávat zkoušky života. Chceme parťáka, kterého budeme moc opečovávat a který bude pečovat o nás. 

Život z pohledu lidskosti. Dana Lišková — photographer based in Prague
Život z pohledu lidskosti. Dana Lišková — photographer based in Prague

Opět bych to tu zakončila slovy, …Mějte se rádi, dávejte si najevo své sympatie, opečovávejte své protějšky i blízké a dovolte si milovat hluboce.

BLOG

Život z pohledu lidskosti. Dana Lišková — photographer based in Prague

Pravda o TO DO listech a jak je to s podnikáním a sebehodnotou

Dnes jsem se vzbudila s myšlenkou na svůj nekončící TO DO list a zahlcení, kterému sama sebe vystavuji. Došlo mi, že...
Život z pohledu lidskosti. Dana Lišková — photographer based in Prague

Společenské pozlátko vs. vnitřní pocit

Upřímnost nadevše. Píšu protože potřebuji být upřímná, nejen k Vám, ale hlavně sama k sobě.
Život z pohledu lidskosti. Dana Lišková — photographer based in Prague

Láska. Svoboda. Radost. Strach.

Život z pohledu lidskosti. Dana Lišková — photographer based in Prague

Vděčnost

Zastavte se, podívejte se na strom, jak tam jen stojí a prostě je. Podívejte se na něj očima vděčnosti uvnitř vás....
Život z pohledu lidskosti. Dana Lišková — photographer based in Prague

Maroko

Maroko 2022-Láska je péče. Úsměvy. Činy. Objetí. Slova nevyřčená i vyřčená. Nedokonalosti.
Život z pohledu lidskosti. Dana Lišková — photographer based in Prague

Proč si najít svého terapeuta?

“Já chodím na terapie"- dříve věta, která v lidech vzbuzovala negativní rozčarování a pochybnosti. Dnes — díky bohu...
Život z pohledu lidskosti. Dana Lišková — photographer based in Prague

Vědomá práce se strachem

Pracovat se svými strachy může být náročné a někdy i bolestivé, ale může to vést k velkému osobnímu růstu a úlevě....
Život z pohledu lidskosti. Dana Lišková — photographer based in Prague

Hledáme silné vůdce, aneb bacha na manipulátory

Přirozeně hledáme silné vůdce, ale opatrně. Jsou tu ti, kteří mají FORMU, tedy působí silně, sebejistě a vznešeně,...
Život z pohledu lidskosti. Dana Lišková — photographer based in Prague

Vždycky trochu jiná, která?

Být vždycky trochu jiná. Cítit se jiná. Prožívat svou jinakost.
Život z pohledu lidskosti. Dana Lišková — photographer based in Prague

Strach z vlastní maličkosti

Je to zvláštní uvědomění, ale nedávno, vlastně dnes ráno jsem si uvědomila, že to, co mě drží zpět je strach...
Život z pohledu lidskosti. Dana Lišková — photographer based in Prague

Víra v cokoliv, co ti pomáhá je síla, která tě drží nad vodou, i když se topíš

Víra, … náročné téma, které vždy někoho pobouří. Tento text je mé osobní pojetí víry a způsob, jakým se k ní...