Nejsem svatební typ ženy — aneb “nebudu naivní holka”. Dana Lišková — photographer based in Prague

STRACH Z DOVOLENÍ SI PŘIJÍMÁNÍ LÁSKY

Jako bych se přes všechny své životní zkušenosti snažila dojít do bodu, kdy budu s láskou a beze strachu opečovávat každý společný moment.

Víte, … má výchozí vztahová pozice je pesimismus. Opět se mentálními vzorci vracím do dětství, kde chyběla role otce. Také k rodinným historkám, které hodně ovlivňují mé smýšlení, jako třeba to, že moji rodiče spolu byli deset let než se vzali — lásky ze školy. Do roka od svatby začal otec matku bít a po mém narození se rozvedli. Děda podváděl babičku s její sestrou, babička to neunesla, skončila hospitalizovaná v blázinci a stala se z ní alkoholička. Přišla o všechny děti a tak začal náš šílený rodinný kruh. Také to, že jsem nechtěné dítě a tak dále… Nikdy jsem se úplně neviděla jako nevěsta, často jsem opakovala, že nejsem svatební typ ženy a když se mě někdo ptal, kdy si přivedu ženicha, tak jsem prohodila “No, … to si ještě počkáte.”

Nejsem svatební typ ženy — aneb “nebudu naivní holka”. Dana Lišková — photographer based in Prague

Hluboko uvnitř jsem toužila po své rodině a doufala jsem, že najdu muže, se kterým budu chtít strávit zbytek života, ale nedovolovala jsem si to připustit. Vždy přišel můj pesimismus a já si připadala jako naivka, že o tom vůbec přemýšlím. Do každého vztahu jsem vstupovala s vědomím, že je v určité fázi konečný a že jde jen o přechodné období a naše cesty se zase rozejdou. No, … co vám budu povídat, tohle není zdravé vztahové smýšlení. Své partnery jsem milovala, vůbec to nebylo o tom, že bych s nimi neměla hezký a fungující vztah, nebo o tom, že bych jen nechtěla být sama. Zkrátka jsem si nedovolila být “ta stejná naivka jako všechny ostatní holky.” Když se mé kamarádky začaly usazovat nebo mluvit o dětech či o svatbě, moc jsem jim to přála, ale ptala jsem se sama sebe “Jak dlouho jim to asi vydrží? Opravdu si myslí, že spolu už zůstanou? Jaká je pravděpodobnost, že zrovna jejich manželství vydrží všechny nástrahy života?”… Vím, zní to hrozně, ale každý máme jinou výchozí pozici a jiný balíček vzorců převzatých z rodiny a okolí. Takže to, co se pro někoho může zdát jako samozřejmost, je pro druhého něco nepředstavitelného. Svatební sňatek pro mě byl pouze úřední formalita, kterou si vynucuje společnost a zároveň pro mou mysl první krok k rozvodu. Své tajné touhy o celistvé rodině jsem přebíjela pesimismem až cynismusem, abych si nepřišla slabá. 

Když jsme se s partnerem včera lehce bavili o svatbě, řekla jsem “neboj lásko, já už tě vidím v té lněné košili”… (nedávno říkal, že na svatbě bude chtít lněnou košili, protože se necítí dobře v obleku) — no a v tu chvíli mi došlo, že to asi myslíme vážně, také to, že jsem to opravdu řekla nahlas s klidem a přesvědčením, že to tak bude. (Pro kontext — se svým partnerem jsme teprve zhruba dva měsíce. Je to muž mých snů a já jsem do tohoto vztahu vstupovala s tím, že už si nechci přenášet své bullshity z dětství. Když jsem ho poznala, věděla jsem, že jsem připravená jít dále a pracovat sama na sobě ve vztahové rovině. Učinila jsem rozhodnutí, že se pokusím, aby byl náš vztah i společný život krásný a naplněný. Asi jsem si dovolila být ta “naivní holka.”)

Jakmile jsem to vyslovila nahlas, do minuty mi došlo, co jsem řekla, a že také on to se mnou asi myslí vážně. Propukla jsem v pláč, ale vůbec ne úlevný, spíše tíživý až úzkostný. Cítila jsem, jak se ve mně něco láme. Chytila jsem se za hlavu, protože jsem vnímala, jak se mé mozkové dráhy brání té představě. Mozek nás chce vždy chránit. Je zvláštní, že mně chrání nejen před mou zkušeností, ale před minulou zkušeností mé matky i babičky. Musela jsem se odplazit do postele, na chvíli se schoulit do klubíčka a jen plakat a dovolit si být slabá. Takové interní momenty jsou v životě stěžejní. Jsou to ty momenty, které něco mění a posouvají nás, pokud k nim přistupujeme vědomě. 

Nejsem svatební typ ženy — aneb “nebudu naivní holka”. Dana Lišková — photographer based in Prague

Asi nikdy nebudu tak naivní, abych si myslela, že mi druhá osoba/partner patří. Pohlížím na vztahy jako na karmická a osudová setkání dvou duší. Karmičtí partneři nám do života chodí, abychom se od sebe něco naučili a posunuli se na stupni vědomí. Osudový partneři jsou za odměnu, ale také nemusí být permanentním stavem našeho života. Život totiž chce, abychom se vyvíjeli a největší rozkvět přichází v nekomfortu. Lidstvo potřebuje překážky, aby mohlo růst. V jednom vztahovém podcastu se bavili o tom, že za život můžeme potkat několik osudových partnerů a já s tím naprosto souhlasím. Už jednoho takového v životě mám, ale i přesto se naše partnerské cesty rozešli. Osudoví partneři jsou většinou lidé, kteří zůstanou v našem životě i nadále. Jsou to lidé, kteří nás perfektně znají a můžeme jim říci všechno, sdílet s nimi a oni nám budou vždy přát to nejlepší. Je to jiný druh lásky, je to láska duší, které se znají.

Marek, můj osudový muž, je úžasný člověk a vím, že bude úžasný otec i partner pro náš společný život. Stále si zvědomuji, jak vděčná za něj jsem a že si mohu dovolit ten pocit štěstí bez strachu, že to jednou skončí, protože pokud ano, tak to tak mělo být a je to v pořádku. Nikdy nemůžeme vlastnit to, co nám nikdy nepatřilo a žádná druhá osoba nám nikdy patřit nemůže. Na svět se rodíme jako svobodné duše. S tímto vědomím je mnohem krásnější vytvářet zdravý vztah. Věřím, že pokud se budeme mít rádi a bude oba ochotní na sobě i nadále pracovat, náš vztah jen pokvete. Vztahy jsou fuška ať už jsou karmické či osudové. Je to práce dvou lidí/duší nejen na společném vztahu, ale i na sobě samotných. Vztahy jsou to, co nás nejvíce mění a posouvá, protože sdílíme životy, musíme se učit plnit potřeby nejen naše, ale i našich partnerů a zároveň si umět nastavit osobní hranice a zdravě je komunikovat. Takže ano, vztahy jsou fuška. Ega a sobeckost musejí jít stranou a co teprve, když se vztah rozroste o dítě? To jdou osobní potřeby úplně stranou a primární potřebou se stane uspokojování potřeb té nové, nevinné duše. Vztahová dynamika mě baví, je na ní stále co pozorovat. 

Nejsem svatební typ ženy — aneb “nebudu naivní holka”. Dana Lišková — photographer based in Prague

Mějme se rádi a přejme si to nejlepší ať už jsou ty cesty společné, nebo se rozejdou. Všichni jsme jen lidé.