Je přesně půlnoc a já sedím s notebookem v posteli, utahaná, ale stále nabitá. Zvláštní stav. Vrátila jsem se zrovna z VIP eventu pro Hublot, kde jsem měla možnost fotit. Na akci byli nejbohatší lidé ČR. Pro mnoho lidí se to může zdát jako velký úspěch a kariérní sen, dostat se na taková místa a být součástí tohoto okruhu lidí, ale pro mě je to opět jen další nezbytný krok na mé cestě. Vždy jsem věděla, jak důležité jsou kontakty a jakou mají v podnikání hodnotu. Málokdo o mně ví, že jsem přeučený introvert. Na střední škole jsem se rozhodla, že vylezu ze své kukaně a budu extrovert, a tak jsem první školní den obešla celou třídu, představila se a jsem nechala putovat papírek s facebooky.
Když sdílím tyto a podobné akce ze svého profesního života na sociálních sítích, sdílím to ze své “business role, ” kterou jsem si v sobě roky budovala. Je to vlastně póza, kterou chce široká veřejnost vidět. Dost zkoumám lidi, jejich chování, povahy a reakce. Jedna z věcí, kterou jsem se za ty roky naučila je smutná pravda o tom, že lidé vás chtějí ve svém životě, když se vám daří, když jste úspěšní a záříte. Neozvou se vám, když vidí, že je vám na nic a potřebujete pomoc. Většina lidí má dost vlastních starostí, tak na co si dělat těžkou hlavu s problémy někoho jiného?.. Je to vlastně pochopitelné, ale pro mě stále dost smutné. Vnímám to nyní více než kdy dříve. Jako mnoho lidí i já jsem si prošla těžkými časy a vnitřním peklem zahrnujícím self-sabotáž, nízkou sebe hodnotu a mnoha dalšími aspekty, které se mi prací s vlastní myslí podařilo odblokovat. Vždy jsem měla v životě několik přátel, kteří tu pro mě byli, ale zbytek lidí si horko těžko dělalo prostor pro naše přátelství. Nyní, když vidí, že se mi daří o něco více, začínají se postupně ozývat. Nikomu nic nezazlívám, ale vlastně to ve mně podprahově spouští vlnu emocí a uvědomění. Především to, že tu chci být více pro ty lidi, kteří tu pro mě také byli a to po celou dobu. Jim chci věnovat svou energii a čas.
Co se týče insta pozlátek a sdílení “úspěchů a posunů” kariérního života, tak je samozřejmé, že mám radost. Postupně se mi rozrůstá klientská základna a dřela jsem pro to, ale uvnitř cítím, že mé vnímání úspěchu je úplně jinde. Pro mě je úspěch sedět na útesu, pozorovat oceán a západ slunce s čistou hlavou. Nedávno, když jsem tam takto seděla při krásném západu, došlo mi, že já v té fázi ještě nejsem. Opět musím být upřímná sama k sobě. Má mysl je teď hodně roztěkaná a celá má osobnost zrychlená více, než kdy dříve. I to je v pořádku, protože je to energie, kterou nyní potřebuji k tvorbě projektů a navazování spoluprací, ale zároveň si říkám, že nechci spadnout opět k workoholismu. Vidím to všude okolo sebe. Spolupracuji s ženami, které se nedokáží zastavit, jsou na sebe tvrdé, jejich vnitřní sebehodnota je tak nízko, že se stále za něčím ženou. Sama jsem si tím prošla, ale už se do těchto pekel vracet nechci. Zvědomuji si tedy co nejvíce svůj vnitřní klid, snažím se zastavovat a zpomalovat. I toto vypsání se je určitým způsobem proud myšlenek, který ze sebe pouze chrlím a zastavuji se tím, uzemňuji. Vím, že mnoho žen si v tomto článku najde kus sebe, jelikož jsme bojovnice, tahounky a víme, že jsme silné, ale častokrát si nedovolujeme být také slabé, unavené a ladné.
Život je mnohem více než jen práce, je to o drobných momentech, které se dějí neustále. Abychom mohli čerpat energii i z každodenního života, musíme si ho nejprve umět zvědomovat, vnímat ho a pozorovat.
Naučila jsem se toho také hodně o sobě a o tom, že každá role, kterou ve svém životě zastávám je v pořádku. Každý máme několik rolí a s každou rolí máme také spojenou určitou svou identitu ke které se pojí chování, sebeprezentace, vyjadřování a tak dále. Zkrátka, je v pořádku být jednou taková a druhý den jiná. Na čem ale skutečně záleží je, abychom se v těchto rolích cítili komfortně a stále jako my, aby nás ta role nepohltila a nebyla to pouhá “společenská role.” Mám ráda společenské akce a poznávání nových lidí, ale více se cítím být sama sebou, když mám zablácené boty a ťapu někde v přírodě — neučesaná a divoká. Hledám si stále své místečko ve světě, a tak je v pořádku vstupovat do různých rolí, ale když jsem dnes sdílela fotky a videa z eventu, ptala jsem se sama sebe — “Jsem tohle stále já? — Jaká já, jaká část mě tohle je? Kam směřuje? Co jí pohání?” Analyzuji samu sebe, podrobuji se sebereflexi i sebekritice, abych stále vnímala to, kdo jsem a neulítla si na vlně společenského žebříčku. Prestiž a pozlátko nikdy nebylo pro mě a to stále cítím stejně, ale zároveň je to zajímavý vhled do světa, který je mi vnitřně cizí. Je to krásné spolupracovat se skvělými lidmi, kteří mě mají rádi a přijímají mou kreativní a volnomyšlenkářskou dušičku, ale také cítím, že tohle je více jejich svět než můj a vlastně mi to bere dost energie. Propojování a poznávání lidí je mé hobby a tak vím, že je správné být nablízku pro takové příležitosti, ale zároveň je důležité si hlídat své vlastní hranice a nahlížet na své potřeby.
Jen čas ukáže, kam tato dobrodružná cesta vede, ale pokud si jsem něčím jistá, tak tím, že někam určitě.
BLOG
Vděčnost
Proč si najít svého terapeuta?
Vědomá práce se strachem
Hledáme silné vůdce, aneb bacha na manipulátory
Strach z vlastní maličkosti
Víra v cokoliv, co ti pomáhá je síla, která tě drží nad vodou, i když se topíš
Život z pohledu lidskosti
