Drobné zázraky života
Začnu tento článek netradičně příběhem z nedávné doby. Je to asi pět let zpět, kdy jsem natočila svůj první rozhovor v roli moderátorky. Tehdy jsem pracovala jako dobrovolník pro neziskovou organizaci Karierko.cz. Mým prvním respondentem byl Jiří Rostecký, zakladatel portálu Mladý Podnikatel.cz a inspirativní člověk, který je excelentní v psaní článků o podnikání a životě, koučování a přednášení. A proč to tu celé píšu?… Nebojte, má to pointu. Jsem člověk, který hodně networkuje, opravdu se dost potkávám s lidmi, učím se z jejich příběhů a propojuji je. Je to součástí mé přirozenosti, i když mě to někdy vyčerpává. S Jirkou jsme o sobě přes ty roky příliš nevěděli, až do doby, kdy jsem opět oživila svůj LinkedIn. Jirkovi jsem čas od času okomentovala nějaký z jeho textů, nebot’ mě vždy inspirují. Uvažovala jsem, že Jirkovi napíšu a pozvu ho na setkání, bohužel jsem neměla moc prostoru a tak jsem vyčkávala. Jednoho dne, jsem se rozhodla, že už mu napíšu, ale on mě předběhl. Doslova do hodiny poté, co jsem tuto myšlenku vypustila do éteru, mě Jirka zval na setkání. Je to více jak týden zpět, co jsme se po těch letech opět potkali a hluboce si povídali o životě. Lidi na stejné vlně si vždy najdou kousek místa v mém životě. Někdy se na chvíli odmlčíme, ale lidé se mi do života naštěstí hodně vracejí. (Už se dostáváme k pointě)….
Dva dny zpět, jsem na insta stories začala postovat své první digitální malůvky na Ipadu a napsala jsem k tomu ve zkratce svůj příběh. Jirka mi ještě ten den napsal, že mě chce zasponzorovat a poslat mi finance na začátek digitální tvorby. Víte, … v ten moment mi došlo, že mám pocit, že si tohle vše ani nezasloužím. Problesklo mi před očima vše, co jsem získala od lidé, známých a blízkých. Čím vším mě mé okolí kdy podpořilo. Vždy, když si něco přeji a je to pro mě velmi důležité, nějak se to stane. Celé dospívání jsem snila a manifestovala si, jak se budu usmívat, až budu mít jednou krásné rovné zuby. Po 4 letech snění a přání si, jsem dostala nabídku zažádat o rovnátka zdarma skrze nadační fond. Hned jsem společnosti psala e-mail a tak moc jsem na ně zapůsobila, že si mě do programu vybrali. Uběli další 4 roky a já za dva měsíce končím léčbu a zoubky už mám rovné. Měla jsem možnost mít nejlepší léčbu na trhu a jsem neskutečně vděčná společnosti Svět Rovnátek za skvělou práci. Takto bych mohla pokračovat a napsat list zázraků, ale možná to i vy znáte ze svého života. Já na tyto “vesmírné” zázraky věřím, jelikož je to částečně věda a neurologie, ale především mám tuto magii osvědčenou.
Co se Jirky týče, on je jeden z těch andělů v lidské podobě, který šíří lásku a podporu. Člověk, který nečeká nic na oplátku. Jediné co navrhnul bylo, že až jednou budu finančně nezávislá, mohu toto gesto následovat a pomoci dalšímu člověku. Je to jako z filmu — “Pošli to dál”, jen v reálném světě.
Strach z vlastní maličkosti
Nicméně s Jirkovo nabídkou mě nejprve polil špatný pocit, že tohle už je až moc snadné, že bych si na to měla přece našetřit. No však už jsem těch věcí, zázraků a skvělých lidí na mé cestě měla velkou spoustu, kdo jsem, abych si to zasloužila? V tom mi ale došlo, že to není jen o tom, že jsem dala na instagram příspěvek, který viděl v pravý čas ten pravý člověk, který má finance mě podpořit, ale že je to o té vší práci, kterou jsem odvedla roky předtím. O čase, podpoře, přátelství, sdílení, tvorbě, budování vztahů, hodin a dnů prosezených u malby, probdělých nocí a snahy se posouvat kupředu.
Kamarádi a lidé, kteří mě sledují na sítích, mi často píšou krásné podpůrná slova. Je paradoxem, že pro své okolí jsem ženou, která cituji “Má talent, na co sáhne, ” avšak je tomu skutečně tak? Znám mnoho talentovaných a úžasných lidí, ve kterých vidím obrovský potenciál a mrzí mě, když se drží při zemi. Až dnes vidím, že to samé vidí lidé ve mně, ale my tvůrci v sobě máme tento strach. STRACH Z VLASTNÍ MALIČKOSTI. Možná i proto tak moc podporuji své okolí a snažím se jim ukázat, jak moc úžasné je to, co dělají. Většinou druhým dáváme to, co sami potřebujeme. Kdyby jen lidé věděli, jak často ležím doma schovaná pod peřinou a peru se s vlastním pocitem neschopnosti, sevřením žaludkem a strachem z toho, že ve své tvorbě neuspěji. Tak moc jsem se nyní po všech těch životních kotrmelcích posledních měsíců zalekla, že jsem si hledala práci v korporátu. Ano, …čtete dobře. Já a korporát. Vtipné je, že mi všude řekli, že si myslí, že bych se u nich ve společnosti trápila, protože to není kreativní pozice a že je to mrzí, ale z toho důvodu mě nemohou přijmout. Jsem býk, …mám tak trochu v povaze jít hlavou proti zdi a vyhledávat výzvy. Chtěla jsem si dokázat, že to zvládnu, když se pro to rozhodnu a opět jsem se nutila do něčeho, co nejsem. Být sama sebou je pro mě ta skutečná výzva. Ukázat světu, kdo jsem a co dokážu je skutečná výzva každého umělce. Nebát se zářit je výzva. Nebát se nechat se za svou tvorbu adekvátně ocenit je výzva. Život se pouze svou tvorbou a tím, co je mi přirozeností je výzva. Ano, těmto největším výzvám jsem se stále vyhýbala právě ze strachu ze své maličkosti.
Dnes ráno jsem si procházela svůj instagram a říkala jsem si u toho — “Jo, něco už jsem přece jen prožila.” Přitom se den co den ve svém podnikání peru s vlastní sebehodnotou, pocitem neschopnosti a sklouzávám do propastí, kdy pláču protože nic neumím. Můj život je tak dynamický, že někdy zapomínám, čím jsem již prošla, co umím a kdo jsem. Měním se tak rychle, že už si ani nevzpomenu jaká jsem byla rok zpět. Teď jsem se dostala do životní fáze, kdy chci opravdu zpomalit a stabilizovat se ve svém životě. Měla jsem pocit, že mi něco uteče, přitom mi unikal sám život. Poslední dva měsíce byli psychicky ničivé, dostala jsem se na samotné dno sama sebe, abych nabrala druhý dech. Níže je krátký text, který jsem si napsala v tomto temném období.
O tři týdny zpět
” …Když začnete ztrácet půdu pod nohama a máte pocit, že se vám hroutí svět, přijde stav plný pochyb. Začnete pochybovat o sobě, svých schopnostech a hodnotě. Také začnete zpochybňovat každé své rozhodnutí, dostanete se do paralýzy a máte pocit, že veškeré vaše jednání je špatné. Zkrátka se cítíte k ničemu a jako ten nejhorší člověk na světě. Hrdlo se svírá a domeček z karet pomalu padá. Je to náraz a vy víte, že nemůžete zůstat ležet. Máte chuť se jen chvíli, alespoň malinkou chviličku utápět v depresi a politovat se, nenávidět se a být v roli oběti vlastních rozhodnutí. Bohužel také víte, že čas běží a že si to nemůžete dovolit. Musíte vstát, i když nechcete. Musíte bojovat a rvát se za svůj kousek na zemi. Bojovat proti beznaději vlastních myšlenek, ale zároveň je pozorovat a přijímat. Nechat všechny ty emoce projít skrze, i přesto, že to bolí. Pokud je totiž jen potlačíte, jdete jen a jen proti sobě a jdete do předem prohraného boje.
Poslední měsíc byl asi nejnáročnější za dobu mé dospělosti. Byla to opravdová zkouška, kterou jsem stále neprošla. Je to proces, kdy chodím od přijímání reality k sebenenávisti, pochopení a hledání své sebelásky. Nebudu si nic nalhávat, nemám se teď ráda. Uklidňuje mě představa neexistence. Prostě nebýt, alespoň na chvíli utišit sama sebe. To bohužel nejde a tak se vystavuji vlastním myšlenkám a pocitům, abych v nich opět našla řád. Je to chaos, vždycky byl. Vím, že ho v sobě máme každý, ale když se rozhlížím, vidím všude jen šťastné lidi, kteří si dokáží užívat drobnosti života, momenty, které jsem dříve také vnímala. Nyní jsem schránka, kterou zmítá život a jejíž duše je ztracená. Po letech hledání se, nevím, kdo jsem. Nevím, jakým směrem se vydat, nevím, jak zpomalit ani zrychlit. Nevím jak žít bez úzkosti a přijmout prostý život.”
Zpět do současnosti — vděčnost v přítomném okamžiku.
Ačkoliv si často přijdu nicotná a zbytečná, někde hluboko uvnitř je stále plamínek, který mi ukazuje světlo a říká mi, že jsem úžasný člověk a lidé okolo mě milují, i když tu pro ně teď nemůžu být. Přátelé a známí se mi stále ozývají a chtějí se potkat, ale já je nyní odmítám. Dříve jsem veškerý volný čas věnovala lidem, nyní musím načerpat a věnovat ten čas sobě. Učím se nezazlívat si to, není to sobeckost, ale házení záchranného kruhu sama sobě, když už se topím. Do situace, ve které se nyní nacházím, jsem se dostala sama a tak se z ní sama musím i dostat. Už nechci žít telenovelu plnou změn a dramat pro ostatní, ale svou realitu klidu, harmonie, hojnosti, stability a respektu.
Má nevědomá mysl je záludná a tak ji často nevěřím. Podsouvá mi nepravdy o tom, kdo jsem a dostává mě tak do situací, ve kterých se nechci nacházet.
Abych tu nezněla moc depresivně, tak už opět stojím na nohou, nebojte. Avšak nedokázala bych to takto rychle sama. Jsem vděčná, že že jsem si ve svém osobním životě vytvořila okolo sebe úžasnou komunitu lidí, kteří mě podporují a o které se mohu opřít, když padám. Mít okolo sebe ty správné lidi, duše, je ten největší dar. Také mám vedle sebe “kotvu” v tom nejlepším významu slova, který je mi oporou a dá mi vždy zdraví a reálný pohled na situaci, když já ji vidím skrze své zamlžené či emočně zabarvené brýle. Nyní, po životních fackách jsem se svému “bývalému” (momentálně již) současnému partnerovi naučila konečně naslouchat a přijímat jeho pomocnou ruku. ŽIVOT. NIKDY NEVÍME, KAM NÁS ZAVEDE, I KDYŽ TO MÁME VŠE KRÁSNĚ VYMYŠLENÉ A NAPLÁNOVANÉ. ŽIVOT SE PROSTĚ NĚJAK DĚJĚ.
Závěrem
Nikdo není velký nebo malý. Jsme lidé a všichni na svět přicházíme s holým zadkem. Čeho v životě dosáhneme a co se nám podaří vytvořit závisí jen na nás a na tom, jakými lidmi se obklopíme. Nemusíme na to být sami.
BLOG
Víra v cokoliv, co ti pomáhá je síla, která tě drží nad vodou, i když se topíš
Život z pohledu lidskosti
Pravda o TO DO listech a jak je to s podnikáním a sebehodnotou
Společenské pozlátko vs. vnitřní pocit
Vděčnost
Proč si najít svého terapeuta?
Vědomá práce se strachem
Hledáme silné vůdce, aneb bacha na manipulátory
